Bylinky

Léčivé byliny - Jistota v časech změn

Běžné léčivky a polní plevely s léčivými účinky mají potenciál pro využití v městské zeleni i obnově krajiny. Řada léčivek se uplatňuje na suchých stanovištích a je odolná při déletrvajícím suchu. Zároveň jejich léčebné využití představuje důležitou součást vztahu člověka a přírody a povědomí o nich by nemělo vymizet, především v souvislosti s měnícím se životním stylem lidí.

Informovat veřejnost a ovlivnit využití léčivek má své nezastupitelné místo v environmentální výchově. Běžná městská populace se vzdaluje přírodě do té míry, že utrhnout rostlinu a sníst její list je pro řadu lidí (dětí) těžko snesitelné. V podstatě postrádají tuto zkušenost a léčivé účinky připisují pouze bylinám v nálevových sáčcích čajů zakoupených v lékárně.

Projekt Léčivé byliny - jistota v časech změn proto soustřeďujeme nejen na vytvoření environmentálního programu pro ZŠ, ale také pro běžnou veřejnost, rodiny s dětmi a prostřednictvím osvětových akcí a publikace kalendáře chceme upozornit na bezprostřední a všudypřítomné bohatství zelené lékárny kolem nás. Onen kalendář Kořenář vznikl v rámci projektu jako nástěnný kalendář se zaměřením na rostliny s léčivými kořeny. Každý měsíc se představuje jedna rostlina na ilustraci, doplněná popisem s receptem na využití i tipy na sběr dalších bylin v daném měsíci.

Pracujeme především s bylinami, které rostou v naší jedlé zahradě. K tomu připojujeme polní plevely, kterých je na našem odpočívajícím poli velké množství. Řada těchto "plevelů" představuje užitečné i zapomenuté užitečné pomocníky. Byliny na poli určujeme a popisujeme na novém informačním panelu.

POZOR! Veškeré informace k bylinám a byliny samotné nejsou náhradou odborné lékařské péče!

V rámci projektu jsme vytvořili nový výukový program pro 1. stupeň ZŠ zaměřený na tématiku léčivých bylin. Využíváme prostor Jedlé zahrady, interaktivní prvky a zcela nové hry a pomůcky. Pro program vznikl interaktivní prvek Míša a Čajové směsi.

Program je součástí běžné nabídky muzea Semenec.

Od magie k medicíně – Přírodní dědictví v našich rukou

Co je to tedy „léčivka“? Samo anglické slovo herb je odvozeno z latinského herba, což původně označovalo trávu. Zjednodušeně by se dalo říci, že to jsou ty rostliny, které mizí s podzimem - to jest jiné než stromy či keře. Nicméně přírodní medicína využívá i rostliny vytrvalé a dřeviny (např. vrbu bílou, řešetlák počistivý, čajovník). Pro bylináře je tedy termín „léčivka“, „léčivá rostlina“ a často nesprávně botanicky užívaný výraz „bylina“ označením pro každou rostlinu s léčivými vlastnostmi. Podle archeologických nálezů z prehistorických sídlišť neandrtálců v Iráku byly léčivé rostliny jako řebříček obecný, proskurník lékařský a jiné užívány už před 60 000 lety. Jak je tehdejší lidé odhalili? V tomto případě sehrálo klíčovou roli pravděpodobně chování zvířat. Prehistorický člověk byl bystrý pozorovatel, neustále nucený sledovat okolní svět. Náš dávný předek si musel povšimnout, že některá zvířata jevící se jako nemocná vyhledávají a konzumují určité rostliny, jichž si zdravá zvířata nevšímají. Lidé začali tyto rostliny zkoušet sami na sobě a odhalili jejich podivuhodné účinky: některé vyvolávaly ospalost, jiné naopak nespavost, další měly účinky projímavé, jiné působily močopudně atd. Nejprve se byliny staly základem prehistorického šamanizmu, později byly využívány v lékařství. Šamanizmus přežívá dodnes a je z části založen právě na odpozorovaném vztahu zvířat k rostlinám. Vlastnosti rostlin zjišťovali naši dávní předkové především metodou pokusu a omylu. To, že některé rostliny léčí a jiné jsou jedovaté, je naučila zkušenost.

V historii využití léčivých rostlin však sehrály hlavní roli vůně nikoliv příjemné, nýbrž i vůně výrazně nepříjemné. Lidé totiž začali původně používat rozmarýn, tymián, kopr a vlastně veškeré současné kuchyňské koření, aby zamaskovali nepříjemný pach rozkládajícího se masa. Dnes používáme koření kvůli ochucení, ale pro prehistorického člověka bylo v první řadě přípravkem konzervačním. Chlazení tehdy neexistovalo a maso z ulovené kořisti rychle podléhalo rozkladu. Tak přicházely nazmar cenné potravinové rezervy. Pravěký člověk se brzy poučil, že požívání zkaženého masa může přivodit nemoc nebo i smrt. Nepochybně nějaká prehistorická tuze zvídavá hospodyňka uložila kus masa do natrhaných voňavých bylin - máty, šalvěje, bazalky či jiné - v naději, že jejich vůně překryje jeho pach, což se také stalo, a navíc se ukázalo, že se maso v bylinách tak rychle nekazí. Maso se tedy začalo obalovat bylinami, což mělo za následek další objev - ti, kteří jedli maso s bylinkami, byli zdravější a maso bylo navíc chutnější. Z toho museli naši předkové vyvodit jediné, a to, že voňavé byliny v sobě mají kouzelnou moc. V průběhu věků, kdy magie začala pronikat do náboženství, se pro dávné civilizace staly „kouzelné byliny“ darem bohů. Proto hrají některé rostliny tak význačnou roli ve starých mýtech a náboženstvích. Rozluštění přinesla až moderní věda: rostlinné oleje, které rostlinám dodávají charakteristickou vůni a chuť, působí zároveň baktericidně na řadu bakterií jak hnilobných, tak choroboplodných. Konzervační schopnost takového rozmarýnu nebo šalvěje je srovnatelná s účinky v obchodech prodávaných konzervačních prostředků typu BHA a BHT.

Všude na světě lidé odjakživa vyhrabávali, sušili, drtili, žvýkali, třeli a vařili nejrůznější části rostlin ze svého okolí. Tímto způsobem byly objeveny mnohé léčivé účinky bylin, které používáme dodnes. Důležitost metody pokusu a omylu vynikne ještě více, když si uvědomíme, že se dávné civilizace rozvíjely vzdáleny od sebe tisíce kilometrů a přesto používaly tytéž druhy léčivých rostlin, jež objevily nezávisle na sobě. Asijské rostlinné druhy jako česnek, zázvor a skořice v Evropě zdomácněly díky čilému obchodu s kořením už před dvěma tisíciletími. Do starého Egypta se zase dovážely rostliny léčivé i vonné v ohromných množstvích, a to jak k výrobě parfémů, pro balzamování, tak k výrobě léků. Bývaly i vítanou válečnou kořistí; když faraon Thutmóse III. dobyl roku 1475 př. n. l. území dnešní Sýrie, byly tamnímu obyvatelstvu uloženy povinné daně, a to dávky rostlin které se na území Egypta nevyskytovaly. Egypťanům se mimochodem říkalo mimo jiné také "smraďoši", a to kvůli jejich velké zálibě v česneku a cibuli. Oboje hojně jedli také otroci kvůli přežití v drsných podmínkách.

Podle zemí původu rozdělujeme starodávné přírodní léčitelství na čtyři hlavní okruhy:

1. medicína čínská
   
   
2. ajurvédská (v Indii)
   
   
3. evropská (k ní patří i lékařství starého Egypta)
   
   
4. medicína původních obyvatel Ameriky
   
   

Nejstarší medicínský text na světě

Pradávný Ebersův papyrus, jak byl nazván, obsahuje 876 bylinných receptů, uvádějících více než 500 druhů rostlin a rostlinných přípravků, mezi nimi aloi, kmín, ricinový olej, heřmánek, skořici, koriandr, kardamom, fenykl, česnek, kořen hořce, zázvor, jalovec, mátu, myrhu, mák setý, cibuli, sezam, šafrán, šalvěj a tymián - což představuje plnou třetinu položek rostlinných přípravků, jak je uvádí současná západní farmakologie. Některé recepty z Ebersova papyru nám mohou připadat bizardní, jako třeba doporučení přikládat na rány plesnivý chléb jako prevenci infekce. Současná antibiotika jsou však většinou vyráběna z plísní. Patronem medicíny a lékařů byl v egyptské mytologii Thowt.

Hippokratovo učení

Z ostrova Kós poblíž pobřeží Malé Asie vzešel otec medicíny - Hippokrates (460-377 př. n. l.). Hippokratův přínos spočíval v tom, že odvrhl Aeskulapovo dědictví a řeckou medicínu zesvětštil. Nepovažoval nemoc za trest bohů, nýbrž za následek přirozených příčin, na vině podle něho byly vlivy prostředí, podnebí a složení potravy. Jak zmiňuje už Homér v Iliadě, původ řeckého lékařství je třeba hledat v Egyptě. Ostrov Kós neleží daleko od Egypta. Hippokrates sice založil svoje učení na moudrosti starého Egypta, ale široce je rozpracoval. Ordinoval ze svého sedátka pod platanem, byl prvním lékařem, který nemocné podrobně zblízka vyšetřoval, a také jako první zavedl učení na skutečných případech. Hippokrates sám nikdy nic nenapsal, ale jeho žáci vytvořili úctyhodný soupis jeho učení v 72 svazcích nazvaných Corpus Hippocraticum. Uvádí se v něm na 350 druhů léčivých rostlin, mezi jinými máta, rozmarýn, tymián, anýz, hřebíček, skořice a lopuch.

Podle Hippokratova učení závisí zdraví člověka na rovnováze čtyř tělních tekutin, jimiž jsou krev, lymfa, žlutá a černá žluč. Hippokratova humorální teorie nemoci zůstala základem evropského lékařství až do poloviny devatenáctého století, kdy ji nahradila Pasteurova teorie choroboplodných zárodků. Tělní tekutiny se vyznačují podle Hippokrata čtyřmi základním kvalitami: jsou buď horké, nebo chladné, suché, nebo vlhké. Na choroby vyvolané chladem předepisoval Hippokrates byliny zahřívající, jak např. zázvor, na choroby vzešlé z přehřátí zas byliny chladící, např. mátu Všechny klasické herbáře uváděly u každé rostliny její vlastnost - podle Hippokrata zahřívající, chladící atd. a výčet „zkažených šťáv“, proti nimž měla ta která rostlina účinkovat.

Od okurek k léčitelství

Katoličtí mniši uchovali dědictví staré antiky tím, že opisovali antické herbáře a jiné texty. Přírodní léčitelství a pěstování bylin se staly doménou hlavně mnichů benediktinů. Ti také jako první začali podle arabských receptů vyrábět léčivé tinktury. Přidávali aromatické byliny do vína, aby usnadnili trávení, a tak se stali prvními výrobci likérů, z nichž jeden dodnes nese jméno „Benediktinka“. Při klášterech benediktinů byly zakládány zahrady léčivých bylin, což na císaře Karla Velikého (742-814 ň. l.) tak zapůsobilo, že nařídil všem klášterům ve své říši tyto „zahrady léčivých bylin“ zakládat a pěstovat. Ve svých spisech léčivé rostliny nazval „přátelé kuchaře i lékaře“. Kolem roku 820 n. l. byl v benediktinských klášterech vypracován vzorový stavební plán kláštera, tzv. Plan de St. Gall, který se stal závazným pro výstavbu po celé tehdejší Evropě. Jedno rohové křídlo bylo určeno pro léčení. Bylo v něm pamatováno na nemocnici, lázeň, místnost pro lékaře a jinou určenou pro pouštění žilou. Ke klášteru patřila zahrada léčivých bylin. kde pěstovali na dva tucty předepsaných rostlinných druhů. Mezi jinými např. fenykl, kmín, řecké seno, mátu, mátu polej, růže, rozmarýnu, routu, šalvěj, saturejku a řeřichu. V jiném rohu zahrady bylo předepsáno založit zahrádku kuchyňskou, která také obsahovala mnoho bylin. Důležitý byl kopr, jenž se smíchaný se solí používal ke konzervaci zeleniny, hlavně okurek. Odtud zároveň pochází první recept na nakládané okurky. Nejvíce se jako přírodní léčitelka raného středověku proslavila benediktinská mniška Hildegarda z Bingenu (1098-1179), abatyše kláštera v Rupertsburgu v Porýní. Hildegarda byla vlastně takovou renesanční osobností, která značně předběhla dobu: jeptiška, správkyně kláštera, skladatelka, spisovatelka a bylinářka. Některé její náboženské skladby se hrají dodnes. Hildegarda tvrdila, že se jí zjevuje Bůh a ukládá jí léčit nemocné a sestavovat léčivé recepty. Ve svém díle Léčení podle Hildegardy spojila mystiku s vědou.

Paracelsus Bombastus a teorie znaků

Někdy kolem roku 1500 začal razit italský matematik Giambattista z Neapole novou koncepci medicíny, nejpřevratnější od časů Galenových. Hlásal, že již zevní vzhled každé léčivé rostliny prozrazuje její účinky. Dle různých názorů prý Bůh určil všem rostlinám jejich zevní tvar, ale obdařil je i zvláštními znaky - signaturami, z nichž může člověk poznat, k čemu se hodí. Kupříkladu ořech je dokonalým zobrazením lidské hlavy, kde tvrdá skořápka představuje lebku a vnitřek pak mozek. Proto jsou ořechové slupky obzvlášť vhodné k léčení poranění hlavy a podporují růst vlasů. Vnitřní tvrdá skořápka ořechu má podobu lebky a jádro je velmi dobrým zobrazením mozku. Proto přikládání rozdrcených jader ořechů smíchaných s vínem na hlavu uklidňuje ve velké míře hlavu a mozek. Dodnes doporučují někteří bylináři na bolesti hlavy vlašské ořechy. Nejhlasitějším zastáncem teorie znaků byl Phillippus Aureolus Theophrastus Bombastus z Hohenheimu (1493-1541), syn švýcarského lékárníka a alchymisty. Ve dvacátých letech 16. století vyučoval Paracelsus na lékařské fakultě Basilejské univerzity. V době, kdy veškeré studium medicíny plně spočívalo na učení Hippokrata, Galena, Celsa a Avicenny, Paracelsus veřejně spálil jejich spisy na znamení, že nesouhlasí s Galenovými dogmaty. Staré učení o tělních tekutinách nahradil teorií znaků. Tato teorie měla jistý reálný základ postavený na zkušenosti léčitelů, ale její závěry byly přehnaně generalizované. Tak například česnek a cibule byly svými dutými listy předurčeny k léčbě orgánů dutých, v tomto případě dýchacích cest. Navíc se po staletí úspěšně používaly jako prostředky snižující překrvení nebo otoky.

Navíc Paracelsus začal používat ve svých spisech rodný jazyk a správně předpověděl existenci „aktivních látek“ v rostlinách a jako první začal extrahovat látky chemickou cestou. K Paracelsovým zásluhám také patří objev principu závislosti na dávce. Také tvrdil, že záleží vždy na velikosti dávky, zda se jed projeví jako jed nebo jako účinné léčivo. Jeho objev však přišel příliš pozdě pro ty stovky „čarodějnic“ upálených proto, že měly v držení „jedy“. Jako první Paracelsus používal potenciálně jedovatých látek minerálního původu v malých dávkách k léčebným účelům. K léčení syfilidy a dalších zkoušel používat sloučeniny arzenu, síry, olova, antimonu a ze rtuti. Časem se pro lékaře stala rtuť všelékem.