Tymián je běžnou součástí kuchyňských zásob koření a mnozí lidé si ani neuvědomují, že stejný přípravek mají často i ve svých domácích lékárnách, kde tvoří součást ústních vod a prostředků proti kašli a otokům. Tymián i mateřídouška jsou lidmi využívány již po velmi dlouhou dobu jako antiseptikum, prostředek proti kašli a k podpoře trávení.
Římský básník Vergilius i jeho krajan Plinius se zmiňují o tymiánu jako o prostředku prodlužujícím trvanlivost masa. Bylinou se také sypala obětovaná zvířata, aby se stala přijatelnější pro bohy. Podobně jako tomu bylo i u mnoha jiných vonných léčivých bylin, stal se i tymián kořením až dlouhou dobu poté, co byl nejprve využíván ke konzervaci masa. Římané jej také používali k léčbě kašle, střevních parazitů a podpoře trávení. Císař Karel Veliký vydal rozkaz, aby byl tymián pěstován ve všech léčivých zahradách pro jeho kořenící i léčivé vlastnosti. Německá abatyše a bylinářka Hildegarda z Bingenu bylinu považovala za výtečný léčivý prostředek na kožní neduhy, čímž předpověděla jeho pozdější využití jako antiseptika. Ve středověku byl tymián spojován s odvahou. Vznešené ženy nosily snítky tymiánu na svých přehozech a pak jimi podarovávaly oblíbené rytíře, kteří se vydávali na křižácké výpravy. S postupem staletí byl tymián využíván jako antiseptikum při morových nákazách. Lidem trpícím depresemi se doporučovalo spát na polštářích naplněných tymiánem nebo mateřídouškou. Středověcí lékaři pojmenovali lymfatickou uzlinu v hrudníku thymus, protože jim připomínala květ tymiánu. Britský bylinář 16. století John Gerard doporučoval tymián na malomocenství a k léčbě „ischiasu, bolestí hlavy a epilepsie“. V 17. století nazýval Nicholas Culpeper tymián výborným prostředkem na poruchy nervů - bolesti hlavy a účinný lék na noční můry. Tvrdil, že bylina vyvolává menstruaci, podaná ženě s kontrakcemi podporuje prý bezpečný a rychlý porod a vypuzuje placentu. Culpeper jej také doporučoval jako skvělý prostředek k posílení plic - výtečným lékem na krátký dech a vylučující hleny z těla. Také uklidňuje žaludek a "vypuzuje větry". Na konci 17. století prodávali lékárníci tymiánovou silici pod jménem „dobromyslová silice“, která sloužila jako zevně aplikované antiseptikum. Roku 1719 izoloval německý chemik Caspar Neumann účinnou látku tymiánové silice, kterou nazval „tymiánový kafr“. Roku 1853 tuto látku pojmenoval francouzský chemik M. Lallemand tymol, tento název se udržel až do současnosti. Od poloviny 19. století až do konce první světové války se těšil tymol veliké oblibě pro své antiseptické účinky. Eklektičtí lékaři, předchůdci dnešních přírodních léčitelů, velebili tymián a jako rozpuštěný ve vodě je prý výtečným dezinfekčním prostředkem k čištění pokojů nemocných. Eklektici předepisovali nálevy z tymiánu na bolesti hlavy, podráždění trávicího ústrojí, menstruační křeče a k vyvolání menstruace. V průběhu první světové války došlo k velkému nedostatku tymolu. V Německu byla spotřebována většina jeho světových zásob. Když Velká Británie a Francie vyhlásily Německu válku, musely něčím tento nedostatek nahradit. Přestože byl od té doby tymol nahrazen mnohem silnějšími antiseptickými prostředky, stále zůstává součástí celé řady ústních vod a zubních past. Současní bylináři doporučují tymián zevně k dezinfekci rah, vnitřně pak na poruchy trávení, bolesti v krku, zánět hrtanu, kašel, černý kašel a nervozitu. Tymiánová vonná silice obsahuje dvě látky zodpovědné za většinu jejích léčivých vlastností, tymol a karvakol. Obě složky mají konzervativní, antibakteriální a protiplísňové účinky. Dále povzbuzují vykašlávání a lze je využít k uklidnění trávicího traktu.
V laboratorní studií zjistili izraelští vědci, že nálev z tymiánu zastavuje růst bakterií způsobující většinu vředů v trávicím traktu. Bylo by předčasné klasifikovat tymián jako lék na vředy, ale pokud na ně trpíte, zkuste pít tymiánový čaj.