Poutník natrefil na novináře

 Poutník natrefil na novináře

  Když se přibližujeme k bráně, spatřím po levé straně na prostranství spoustu lidí a Všudybud mi říká: „Hele! Tyhle bychom neměli minout!“ „A co tu mají?“ zeptal jsem se. On na to: „Pojď a podívej se.“ A tak přijdeme až k nim a oni tam stojí po dvou či po třech, jeden na druhého ukazuje, kroutí hlavou, tleská rukama a drbe se za uši, jedni výskají a druzí pláčou. „Co se to tu děje?“ ptám se. „Co to tu ti lidé hrají za komedii?“ „Nepovažuj to jen za hru,“ opáčí tlumočník. „Mají totiž opravdové věci, kterým se diví, smějí nebo se kvůli nim hněvají.“ „Jenže já bych rád věděl,“ řekl jsem, „co to je, čemu se tak diví a smějí a na co se tak hněvají.“ Vtom zahlédnu, jak drží nejrůznější píšťalky a jeden druhému píská do ucha. Když jim bylo to pískání příjemné, jásali, ale když byl zvuk skřípavý, zlobili se.

  Jedna věc mi ale byla divná, a to že jedněm se zvuk nějaké píšťaly tak líbil, že si nemohli pomoci a začali křepčit, zatímco druhým se zvuk té samé píšťaly zdál tak ošklivý, že si zacpávali uši a odbíhali pryč, nebo ji poslouchali a usedavě u toho plakali. „Na tom je něco podivného, když jedna píšťala zní jedněm tak sladce a druhým tak trpce,“ řekl jsem. Tlumočník mi odpověděl: „To není tím, že by se snad lišil její zvuk, ale sluchem. Vždyť stejně tak působí i léčení na různé pacienty různě, podle toho, jakou má kdo nemoc. Tady je to podobné: podle toho, jakou má kdo uvnitř k dané věci náklonnost a jak se mu líbí či nelíbí, takový slyší zvuk, sladký nebo hořký.“

   „A kde se berou ty píšťaly?“ „Přinášejí je odevšad,“ říká mi. „Copak sis nevšiml prodavačů?“ Hned se tedy rozhlédnu kolem a vidím, jak všude chodí a jezdí lidé, kteří mají za úkol roznášet ty píšťaly. Spousta z nich jezdila na rychlých koních a mnozí u nich nakupovali, jiní zase chodili pěšky a někteří i kulhali o berlích; od těch si rádi kupovali zprávy rozumní lidé a tvrdili, že bývají spolehlivější.

  Znelíbilo se mi to ale, když jsem poznal marnost té věci. Častokrát se totiž rozléhalo tak smutné volání, že se všichni rmoutili, po chvíli však zaznělo jiné a ze strachu byl hned smích. Zvuk jedné píšťaly zněl tak nádherně, že všichni jásali a radovali se, jenže se hned změnil, utišil nebo proměnil ve smutné skřípění, takže ti, kdo se takto nechávali informovat, se často na leccos marně těšili a kdečeho se děsili. Bylo k smíchu, že se lidé nechali ošálit každým zavanutím větru. Proto jsem chválil lidi, kteří nedbali těch šaškáren a hleděli si své práce.

Kapitola XXII.