Poutník si prohlíží stav vojenský

 Poutník si prohlíží stav vojenský

  Vtom kdosi zatluče na buben a zazní zvuk trubky a tu se strhne hluk a křik, každý vstane, chopí se svých řezáků, tesáků, bodáků a co kdo má po ruce, a bez lítosti tím do sebe navzájem píchají, až stříká krev, sekají a bijí se hůř než ty nejlítější šelmy. Tuhle se na všechny strany rozmáhá hřmění, támhle je zas slyšet dusot koní, třeskot pancířů, břinkot mečů, rachot děl, fičení střel a kulí létajících okolo uší, zvuk trubek, rány bubnů, křik těch, kdo povzbuzují k boji, hlahol vítězících a sténání raněných a umírajících. Tu je vidět hrozné olověné krupobití, tam je zase slyšet strašlivé ohnivé blýskání a hřmění. Tu jednomu i druhému odlétne pryč ruka, hlava nebo noha, tam se kácí jeden přes druhého a všechno se barví krví. „Ach, všemohoucí Bože, co se to tu děje?“ sténal jsem. „To má už náš svět zahynout?“ A sotva jsem se vzpamatoval, ani nevím jak a kam, ale utekl jsem z toho prostranství, trochu jsem si vydechl, a i když jsem se ještě celý třásl, vyčítal jsem svým průvodcům: „Kam jste mne to zavedli?“ Tlumočník se mi smál: „Ty jeden rozmazlenče! Když můžeš ukázat svou moc, pak jsi teprve člověkem!“ „Ale co si ti lidé provedli?“ otázal jsem se. „Páni se neshodli, a tak se ta věc musela urovnat,“ odpověděl mi. „A oni to mezi sebou rovnají takto?“ ptám se. „Ovšemže,“ odvětil mi, „vždyť kdo by jinak rozsoudil pány, krále a království, kteří nad sebou nemají žádného soudce? Musí si to tedy mezi sebou rozhodnout mečem. Kdo šermuje železem a používá oheň a kouř lépe než ten druhý, ten zvítězí.“ „Jaké barbarství! Jaká ukrutnost!“ říkám na to. „To by nebyly jiné cesty k míru? Takové smiřování se hodí spíš pro divoké šelmy než pro lidi.“ 

Kapitola XX.