Až do konce 80. let 20. století byl kostival považován za výtečnou léčivou rostlinu „vhodnou i pro začínající bylináře“, zcela „neškodnou a bezpečnou“. Potom se zjistilo, že obsahuje látky poškozující játra. Dnes vám zodpovědný bylinář předepíše kostival pouze k vnějšímu užití.
Staří Řekové měli ve zvyku ošetřovat šťávou z kostivalového kořene rány, neboť věřili, že pomáhá roztrhanému masu srůst. Římský přírodní léčitel Plinius potvrdil uvedené využití, když popsal své pozorování, kdy vařením kořene vznikne lepivá pasta, která je schopna slepit kusy masa k sobě. Pasta z kostivalu ztvrdne jako sádra, což se využívalo na dřívějších bojištích, plátno v ní namočené se často používalo k obvazování zlomených kostí. Po usušení pasty vzniklo primitivní, ale účinné zpevnění kosti. To dalo kostivalu jeho dnešní jméno. V 1. století po Kr. začal řecký lékař Dioscorides předepisovat kostivalový čaj k vnitřnímu užití při léčbě dýchacích a zažívacích potíží. Kolem roku 1500 doporučovali bylináři k léčení zlomených kostí kostivalový čaj, nikoli pastu. Jeden starý atlas léčivých rostlin doporučuje léčit kostivalem zlomeniny nohou. Anglický bylinář 17. století Nicholas Culpeper doporučoval kořeny kostivalu všechna vnitřní zranění, vnější rány a boláky masitých i šlachovitých částí těla a obzvláště na rozštípnuté a zlomené kosti. Dále ho předepisoval na horečku, dnu, hemeroidy, kapavku a dýchací a menstruační potíže. Sádra nahradila kostivalovou pastu a v povědomí zůstalo jen jméno byliny. Kostival byl pak používán vnitřně k uklidnění zanícených sliznic. Američtí eklektikové 19. století, předchůdci dnešních přírodních léčitelů, jej předepisovali při průjmech, úplavici, kašli, bronchitidě a na menstruační potíže. V Mexiku používají porodní báby kostival dodnes, zejména k léčbě potrhaných poševních tkání. Na Filipínách se využívá léčivých vlastností kostivalu při artritidě, cukrovce, anémii (chudokrevnosti), plicních infekcích, a dokonce i při leukemii. V polovině 90. let 20. století přestala většina obezřetných bylinářů doporučovat vnitřní užívání kostivalu z důvodu potenciálního nebezpečí poškození jater. Dnes se kostival předepisuje hlavně na rány.
Staří Řekové a Římané dobře věděli, co dělají, když předepisovali kostival k léčbě ran. Jeho lepivost ovšem nemá nic do činění s jeho vlivem na urychlení hojení ran.
Kostival obsahuje látky, které ve vyšších dávkách způsobují vážné poškození jater. Výzkumy ukazují, že obsah jmenovaných alkaloidů je velmi variabilní, ale v kořenu se jich nachází nejvíce. Proto se důrazně doporučuje užívat kostival pouze zevně. POZOR! Nikdy byste neměli užívat kostival vnitřně!