Velké množství levandule rostlo kolem dávného syrského města Nardus, ležícího nedaleko řeky Eufrat. Z toho důvodu ji staří Řekové nazvali nard. O této bylině se samozřejmě zmiňuje již Bible. Latinský název byl odvozen ze slova lavare znamenajícího „umýt“. Levandule byla velmi častou součástí vonných olejů přidávaných do koupelí a byla považována za prostředek čistící nejen tělo, ale také mysl.
Již od dávných dob byla levandule užívána na podporu trávení, spaní, k uklidnění lidí trpících úzkostí, nepokojem nebo lidí strádajících po citové stránce. Pro svou schopnost zlepšit náladu byla levandule považována za antidepresivum. Angličtí farmáři nosili květy levandule pod svými čepicemi, aby předešli bolesti hlavy a úžehu. Při léčení nespavosti se květy sušily, rozmělňovaly a vkládaly do polštářů. Bylina byla dále považována za lék na akné, migrény, cukrovku, slabosti, bolesti hlavy a svalové křeče. Ještě za druhé světové války se používaly nálevy a tinktury z levandule k dezinfekci ran. Po mnoho století byla levandule součástí vonných taštiček a směsí, které se dávaly zejména do pokojů nemocných k osvěžení vzduchu. Větévky se dávaly do skříní, aby dodaly šatstvu příjemnou vůni a odpuzovaly moly. Ve středověku měla levandule pověst afrodiziaka, které mělo mělo přivolat milence/milenku. Pokropení hlavy milovaného člověka levandulovou vodou mělo zajistit jeho věrnost, z tohoto důvodu byla vždy po levanduli veliká poptávky. Britský bylinář 16. století John Gerard ve svém atlase uvádí, že se levandule užívá při léčbě paralýzy či obrny. Američtí eklektici 19. století, předchůdci dnešních přírodních léčitelů, doporučovali levanduli k podpoře trávení. Přitom ale upozorňovali, že nestřídmé užívání levandulových nálevů může způsobit bolesti břicha.
Většina komerčně vypěstovaných rostlin je využívána k výrobě parfémů, mýdel, kosmetiky a přípravků na vlasy. Levandule je také používána k ochucení potravin, například octů, rostlinných olejů, sýrů a medu. Levandulové květy jsou velmi oblíbené v Anglii a Francii
Ve 20. letech 20. století zkoušel francouzský chemik specializující se na vůně Rene-Maurice Gattefossé, vytvořit ve své laboratoři nový parfém. Pří míchání několika vonných silic se zamyslel a způsobil výbuch, který mu popálil paži. Rozčílený bolestí namočil svou ruku do nejbližšího studeného roztoku, kterým náhodou byla levandulová silice. Gattefossé si povšiml téměř okamžité úlevy od bolesti. Na rozdíl od všech předchozích popálenin, které byly vždy doprovázeny zrudnutím kůže, horkem, zanícením, puchýři a jizvami, se tato spálenina hojila výrazně rychle, byla jen nepatrně bolestivá a nevznikly po ní žádné výrazné jizvy. Chemik se domníval, že objevil silný léčebný prostředek, který měl po dlouhou dobu přímo pod nosem. Po zbytek svého života se Gattefossé věnoval studií vlivu silic a olejů na zdraví a léčbu. Roku 1928 vydal knihu Aromatherapie, čímž zavedl termín, který se dnes používá pro označení léčby spočívající v inhalaci vonných olejů rostlin nebo jejich vtírání do kůže za účelem dosažení fyzických nebo mentálních účinků. Dnes aromaterapeuti používají desítky silic, ale i nadále považují levanduli za jednu z nejlepších bylin při léčbě vzteku, úzkostnosti, popálenin, depresí, špatného trávení, infekcí, nespavosti, podrážděností, bolesti svalů a ran.
Levandulová silice je po chemické stránce velmi složitá - skládá se z více než 150 látek. Při vtírání do pokožky se velmi rychle vstřebává a lze ji v krvi zjistit již za 5 minut.
Podle zprávy uvedené v Časopise Národního institutu pro výzkum rakoviny (Journal of the National Cancer Institute) bylo dokázáno, že jedna složka levandulové silice má výrazné léčivé působení na různé druhy nádorů u zvířat, zejména v případě rakoviny prsů, plic, jater, tlustého střeva a slinivky břišní (pankreatu).