Poutník přišel mezi historiky a řečníky

 Poutník přišel mezi historiky a řečníky

  Vyjdeme zase na jiné náměstíčko, kde jsem uviděl novou věc. Nemálo lidí tu totiž stálo s jakýmisi křivými a zahnutými rourami, jejichž jeden konec si dávali k očím a druhý si posadili přes rameno na hřbet. Když jsem se ptal, co to je, řekl mi tlumočník, že to jsou kukátka, kterými se hledí za záda. Kdo chce být opravdu člověkem, musí prý vidět nejen to, co mu leží před nohama, ale má se ohlížet i na to, co má za zády, aby se z minulého poučil pro přítomnost i budoucnost. Protože jsem měl tu věc za něco nového (nikdy předtím jsem podobná zakřivená kukátka neviděl), prosil jsem jednoho z nich, aby mi je na chvíli půjčil, že se chci podívat. Podali mi jich hned několik a tu se přihodila zvláštní věc: skrze každé bylo vidět úplně jinak. Skrze jedno se zdála nějaká věc vzdálená a skrze druhé byla ta stejná mnohem blíž, skrze jedno vypadala, jako že má tuhle barvu a skrze druhé zase jinou, skrze třetí to dokonce vypadalo, že ta věc vůbec není, takže jsem zjistil, že se nelze spolehnout na to, že věci jsou skutečně takové, jak se jeví, ale že každé kukátko zabarví onu věc očím podle toho, jak je sestrojeno. U nich jsem ale viděl, že každý věří tomu svému pohledu, a proto se o leccos dost trpce hádali, což se mi nelíbilo.

  Vešli jsme tedy do jiné síně, kde stálo mnoho lidí se štětci, a domlouvali se, jak by se měla slova psát nebo vypouštět z úst do povětří, jestli se mají barvit na zeleno, na červeno, na černo, na bílo, nebo jak kdo chce. „A k čemu by to bylo?“ ptal jsem se. Odpověděl mi: „Aby se posluchačům mohl tak i onak zabarvit mozek.“ A já zase: „A užívají se ta líčidla k líčení pravdy, nebo lži?“ On na to: „Co je právě třeba.“ „Potom je tu ale právě tolik falše a marnosti jako pravdy a užitku,“ odtuším a jdu odtud. 

Kapitola XI.