Poutník chce utéci ze světa / Poutník našel cestu domů

 Poutník našel cestu domů

  Zatímco jiní tam zavřeli oči a mrtvé vyhazovali poslepu, já jsem si strhl brýle mámení, protřel jsem si zrak, vyklonil jsem se, jak jsem jen mohl nejdál, a tu vidím strašlivý oblak temnoty, jehož dno ani konec nedokáže lidský rozum zahlédnout, a v něm nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad, puch síry a smoly, odporné tělu i duši, zkrátka nevýslovná hrůza. Z toho mi strnuly všechny vnitřnosti a celé tělo se mi třáslo, byl jsem tak zděšen, že jsem se samou slabostí zhroutil k zemi a žalostně zvolal: „Ach, ubozí, bídní, nešťastní lidé! Toto je vaše poslední sláva? To je výsledek tolika vašich nádherných činů? Toto je cíl vašeho umění a rozličné moudrosti, kterými se tak pyšníte? To je ten vytoužený pokoj a odpočinutí po tolika nespočetných pracích a lopocení? Tohle je ta nesmrtelnost, ke které se stále upínáte?  Ach, kéž bych se nikdy nenarodil! Kéž bych nikdy neprošel branou života, pokud mám po všech marnostech světa být vydán těmto temnotám a hrůzám! Ach, Bože, Bože, Bože! Bože, jestli vůbec jsi, smiluj se nade mnou bídným!“

   Vtom hle, znovu zazní hlas: „Navrať se!“ Protože nevím, kam se mám navrátit, ani kudy vyjít z té mrákoty, začnu si zoufat, a hle, hlas volá potřetí: „Navrať se, odkud jsi vyšel, do domu svého srdce, a zavři za sebou dveře.“ Té radě jsem porozuměl a jak jsem uměl, tak jsem ji i poslechl, a dobře jsem udělal, že jsem poslechl rady Boha, ale i to byl jeho dar. Sebral jsem, jak jen to šlo, své myšlenky, zavřel jsem oči, uši, ústa, nos a všechny vnější otvory a vstoupil jsem do nitra svého srdce a hle, byla tam tma. Ale když se, mžikaje očima, trochu porozhlédnu, spatřím skrovné, skulinami sem vnikající světlo a všimnu si nahoře v klenbě toho pokojíčku jakéhosi velikého, okrouhlého, skleněného okna, bylo však čímsi tak zašpiněné a zamazané, že jím neprocházelo žádné světlo.

  Když se v tom tmavém, nedostatečném světle rozhlížím sem a tam, spatřím po stranách obrázky jakéhosi díla, kdysi, jak se zdálo, celkem pěkného, ale dnes se zašlými barvami a některými částmi uraženými nebo ulomenými. Když k nim přistoupím blíže, všimnu si nápisů: Opatrnost, Pokora, Spravedlnost, Čistota, Střídmost atd. Uprostřed pokoje pak spatřím jakési žebříky, rozházené, polámané a rozbité, také rozštípané a rozmetané kladky a provazy, dále veliká křídla, ale s vyškubaným peřím. Nakonec ozubená kolečka s ulámanými nebo zkřivenými válci, zoubky a osami, vše rozházené sem a tam.

   A divím se, co je to tu za nástroje, kdo a jak je mohl zničit a jak by se to dalo zase spravit. Když jsem o tom přemýšlel a díval se na to, nedokázal jsem nic vymyslet. Začínal jsem ale doufat, že se mi ten, který mne sem přivedl svým zavoláním, ať už je to kdokoli, ještě ozve a poučí mne i o dalších věcech. To, co jsem tu pro začátek viděl, se mi totiž začalo líbit, jednak proto, že ten pokojík nezapáchal tak, jako místa, kterými jsem předtím procházel ve světě, a také proto, že jsem tu nezaslechl žádné šustění a chřestění, vřískot a třeskot, nepokoj a zmítání, přetahování a násilí (čehož je ve světě vždy dostatek). Všude bylo ticho.

Kapitola XXXVII.