Poutník si prohlíží alchymii

 Poutník si prohlíží alchymii

  A tak jsem toužebně chodil okolo a sledoval, co a jak se tu dělá, a vidím, že se jim nedaří každému stejně. Jeden udělal příliš studený oheň a nedovařilo se mu to. Druhý ho měl příliš prudký, popukaly mu nádoby a cosi se vylilo ven; on tvrdil, že mu uletěl azoth, a plakal. Třetí přelil a rozlil, nebo si směs špatně namíchal. Jiný si tak vyčadil oči, že na své kalcinování ani neviděl, a než si je stačil protřít, azoth mu v tu ránu vyprchal. Někteří se také nadýchali dýmu a umřeli. Nejvíc pak bylo takových, kterým se nedostávalo uhlí, a museli si vypůjčovat jinde. Jenže v tu ránu jim všechno vystydlo a přišlo vniveč. To se tu dělo často, ba téměř pořád. I když mezi sebe nepouštěli nikoho bez plného měšce, každému velmi rychle tak splaskl, že v něm nakonec nezůstalo vůbec nic, a on musel nechat svých pokusů a běžet si někam vypůjčit.

  Když jsem se na ně dosyta vynadíval, řekl jsem: „Vidím tu dost takových, co pracují nadarmo, ale nevidím ani jednoho, který by získal onen kámen. A také vidím, jak ti lidé vaří zlato a škvaří život, až oboje promarní a spálí. Kde jsou ti s hromadami zlata a nesmrtelností?“ Odpověděl mi: „Ti se tobě určitě neukážou a ani bych jim to neradil. Taková vzácná věc se přece musí chovat v tajnosti. Vždyť kdyby se o tom dozvěděl někdo vysoce postavený, hned by chtěl všechno pro sebe a nebohý vynálezce by skončil jako věčný vězeň, proto musí zůstávat v utajení.“

Kapitola XII.