Poutník si prohlíží právní vědu

 Poutník si prohlíží právní vědu

  Nakonec mne ještě zavedli do jednoho rozlehlého sálu, ve kterém jsem zahlédl více slovutných lidí než kde jinde. Ti měli všude kolem po stěnách namalované zdi, roubení, ploty, prkenné ohrady, mříže a závory a v nich byly takové a onaké mezery a díry, dveře a vrata, závory a zámky a k nim různé klíče, klíčky a šperháky. Na to vše si ukazovali a rozměřovali, kudy a jak se může nebo nemůže chodit. „Co ti lidé dělají?“ zeptal jsem se. Odpověděli mi, že se snaží zjistit, jak by si každý člověk mohl ve světě udržet své věci nebo na sebe pokojně převést něco od někoho jiného, a při tom všem aby byl zachován řád a svornost. „To je pěkná věc,“ řekl jsem, ale když jsem se podíval blíže, zošklivila se mi.

  A to především proto, že jak jsem si všiml, nezavírá se do těch ohrad ani duše, ani mysl, ani tělo člověka, ale jen majetek, u člověka jen okrajová věc, a nezdálo se mi, že by stálo za to na ni vynakládat tolik obtížné námahy, jakou jsem tu viděl. K tomu jsem si navíc všiml, že všechno to umění stálo na momentální chuti některých lidí, a když se tomu nebo onomu zalíbilo to či ono ustanovit jako právo, ostatní to hned zachovávali, nebo jsem také zahlédl, že když se někomu něco zdálo dobré, hned vystavěl hradbu nebo vytvořil trhlinu.

  Proto si tu často odporovalo jedno s druhým, a když to jiní lidé chtěli napravit a srovnat, museli si s tím mnohdy zdlouhavě lámat hlavu, až jsem se divil, jak se rozvášňovali a potili nad nepatrnými věcmi, které se přihodí snad jednou za tisíc let a nejsou nijak závažné, a navíc to vše činili s nemalou hrdostí. Čím lépe totiž kdo uměl probořit hradbu, vytvořit leckde trhlinu a zase ji zahradit, tím více se sám sobě líbil a jiní se mu obdivovali. Někteří se jim však stavěli na odpor a volali, že tak se nemá zahrazovat či bořit, ale že je to třeba dělat jinak. Z toho povstávaly roztržky a hádky, a když se po chvíli rozešli, maloval jeden tak a druhý onak a každý se snažil přitáhnout diváky.     

Kapitola XV.