Poutník si prohlíží stav a řád manželský
Mezitím se na ně dívám dále a vidím, jak mnoho okusili ti ubožáci práce a lopocení. Měli kolem sebe množství potomků, kteří k nim byli připnuti uzdami, a ti křičeli, vřískali, zapáchali, hádali se, stonali a umírali. A to ani nemluvím o tom, s jakými bolestmi a pláčem a za jakého ohrožení života je přiváděli na svět. Když některé z dětí vyrostlo, byla s ním dvojí práce: jednak ho u sebe uzdou držet, a za druhé, ostruhami ho hnát tam, kam bylo třeba. Jenže ony často nestrpěly ani uzdu, ani ostruhy a natropily spoustu neplechy, až své rodiče dočista unavily a dohnaly k pláči. Ať už to bylo tak, že rodiče byli dětem příliš po vůli, nebo se jim děti utrhly z řetězu, leckdy jim to přineslo hanbu i smrt. Když jsem si toho tu a tam všiml, začal jsem některé napomínat, jak rodiče, tak děti. Jedny jsem káral za oslovskou lásku k dětem a bezmezné povolování jim, druhé jsem se snažil vést ke všelijakým ctnostem. Měl jsem ale pramalý úspěch, jen se na mě škaredě dívali, posmívali se mi a někteří mi vyhrožovali zabitím. Blahoslavil jsem tedy neplodné, když jsem některé z nich viděl, ale oni se rmoutili a stýskali si, že jim v životě schází potěšení, a tak jsem pochopil, že ať už v manželství děti jsou, nebo nejsou, je to bída.
Kapitola VIII.