Poutník si prohlíží stav učených

 Poutník si prohlíží stav učených 

  A když zase vyjdeme na náměstí Učených, vidím mezi nimi hádky, spory, rvačky, a shon. Jen málokdy se tu našel někdo, kdo by neměl s druhým nějaké tahanice, hádali se nejen mladí (což by se dalo přičíst zbrklosti a nezkušenosti nedospělého věku), ale uráželi se navzájem i starci. Čím se kdo považoval za učenějšího, nebo čím více jiných si to o něm myslelo, tím více začínal svárů, vrhal se na ostatní, šermoval s nimi, sekal, házel a střílel na ně – hrůza šla už jen z toho pohledu – a tak si budoval svou pověst. „Ale co to má pro milého Boha znamenat?“ zděsil jsem se. „Já jsem si myslel a i vy jste mi to tak slibovali, že toto je nejpokojnější stav ze všech! Já tu ale vidím tolik sváru a sporů!“ Tlumočník mi odpověděl: „Synu, ty tomu vůbec nerozumíš, oni se tu jen ostří.“ „Cože si ostří?“ řekl jsem. „Vždyť já tu vidím rány a krev, i hněv a vražednou nenávist jedněch k druhým. Nic podobného jsem neviděl ani ve stavu řemeslníků.“ „Nepochybně,“ odvětil mi, „vždyť zaměstnání tamtěch jsou řemeslná a otrocká, tito jsou však svobodní. A proto co se nedovoluje tamtěm a netrpí se to u nich, tito mají plnou svobodu dělat.“ „Ale jak se něco takového může nazývat řádem?“ divil jsem se, „to mi opravdu nejde na rozum.“

  Jejich výzbroj se mi na první pohled nezdála vůbec strašlivá. Kopí, kordy a meče, kterými se sekali a bodali, byly z kůže a nedrželi je v rukách, ale v ústech. Jejich střelné zbraně pak byly z per, nabíjeli je prachem rozpuštěným ve vodě a házeli po sobě papírovými koulemi. Na povrchu se nezdálo, že by se dělo něco hrozného, ale já jsem viděl, že když někoho zasáhli, tak sebou škubal, křičel, svíjel se a prchal, a tak jsem jasně pochopil, že to není žádný žert, ale skutečný boj. Na někoho jich mnoho dotíralo, až všechno řinčelo, jak meče hvízdaly kolem uší a papírové koule na něj padaly jako krupobití. Jiný se statečně bránil a ubránil se a všechny své odpůrce rozehnal, další byl ranami přemožen a padl. A viděl jsem tu i jinde nevídanou ukrutnost, že neodpouštěli ani poraženým a mrtvým, ale místo toho do nich tím víc sekali a bili je, a svou udatnost nejraději ukazovali na tom, kdo se jim už nemohl postavit na odpor. Někteří sice jednali mírněji, ale ani u nich nebyla nouze o hádky a nedorozumění. Sotva kdy totiž někdo něco řekl, aby se mu hned jiný nepostavil na odpor, hádky byly dokonce i o to, jestli je sníh bílý nebo černý, či zda je oheň horký nebo studený.

X. Kapitola