Život povýšených světa

 Život povýšených světa

  Vyjdeme odtud do vrchního paláce, který měl otevřenou střechu a kromě oblohy už neměl žádné přikrytí. Tam stálo mnoho křesel, jedno vyšší než druhé, všechny kolem okrajů, aby je šlo vidět zespodu z města, a na nich seděli lidé podle toho, jak byl kdo paní Fortunou posazen výše nebo níže, a všichni kolemjdoucí jim prokazovali čest, ukláněli se a pokyvovali hlavami. „Podívej se, není to snad skvělá věc, být tak vyvýšený, abys byl odevšad vidět a všichni se na tebe museli dívat?“ řekl mi tlumočník. A já jsem dodal: „A taky být na ráně, aby na tebe padal déšť, sníh a kroupy, trápilo tě horko i zima.“ „No tak ať,“ odpověděl mi. „Ale stejně je to pěkná věc, být na místě, kde tě musí všichni respektovat a ctít.“ „Je pravda, že si jich lidé váží,“ opáčil jsem, „ale to je spíš břemeno než nějaké pohodlí. Pozoruji totiž, že se nemohou ani nesmí pohnout, aby to všichni neviděli a neodsoudili je za to, tak jaképak pohodlí?“ Vždyť po každém z nich pase tolik lidí. Navíc jsem viděl, že jak byli veřejně ctěni, tak byli za zády znevažováni. Za každým z těch lidí usazených na svých sedadlech stáli jiní, kteří na ně šilhali, pohazovali hlavami, šklebili se, dělali posměšné posunky, plivali jim na záda, frkali na ně nudle nebo na ně i káleli. Někteří jim podrývali křesla a chystali jejich pád. To se stalo v mé přítomnosti nejednomu z nich.

Kapitola XXVI.